Koncentrační tábor Skrochovice u Opavy

Obóz koncentracyjny Skrochowice, Konzentrationslager Skrochowitz

GPS: N 50°0.97560', E 17°46.91545'

Článek věnujeme všem obětem nacistické zvůle. Pro ostatní by měl být varováním před hrozbou nacismu, který, dmýchán „mocnými” z Bruselu, ve své neo podobě opět zachvacuje Svět.

Srdečně děkujeme panu Michałowi Szalińskiemu z Bielsko - Białej a paní Marii Poljakové z Památníku Terezín, bez jejichž nezištné pomoci by příspěvek v současném rozsahu nikdy nemohl vzniknout.

A po Niewinnych zostało tylko wspomnienie ... (z textu písně kapely Dżem s názvem Niewinni i ja, napsané v roce 1982 posledním slezským hipíkem a antihvězdou Ryskiem Riedlem).

Aby vzpomínka na skrochovické nevinné roku 1939 byla co nejpřesnější, musíme uvést také jednu podstatnou nepřesnost, bohužel již delší dobu děděnou z generace na generaci. Za veškeré informace k ní děkujeme panu Michałowi Szalińskiemu, jehož bádání odhalilo více nepřesností a jehož podklady nám osvětlily nejednu věc. Vše uvádíme dole pod překladem. Paní Poljakové z Terezína děkujeme za promptní zaslání skenu článku Andělína Grobelneho.

Obsah souboru

Krátké info o obci
Poválečné zmínky a práce o táboře
Seznam obětí
Původní seznam obětí, vyhotovený gestapem
Historický omyl v polském seznamu mrtvých
Někteří uvěznění
Nacističtí pohlaváři tábora, dozorci, strážní, personál cukrovaru a kolaboranti z řad obyvatelstva
Wilhelm Godula, Obóz koncentracyjny w Skrochowicach, Pamiętnik Cieszyński, Warszawa 1972
Henryka Wolna, Przed Oświęcimiem były Skrochowice, Słowo Powszechne, Warszawa 22.4.1982
Jan Rusnok, Morcinek w Skrochowicach, Kalendarz Beskidzki '83, Bielsko - Biała 1983, s.69-73
Všechna známá využití objektů
Použité prameny
Fotogalerie

Krátké info o obci

Ves Skrochovice (slezsky Škrochovice, Szkrochowice), nyní osada obce Brumovice, leží v okrese Opava v opavské části Slezska. Vsí protéká řeka Opavice, Opawica (česky a na mapách zvaná Opava), vede silnice první třídy číslo 57 Dubnica nad Váhom - Opava - Krnov - Bartultovice a železniční trať číslo 310 mezi Opavou, Krnovem a Olomoucí. Bývalý hraniční most spojuje ves s obcí Boboluszki (Bobolusky) v gmině Branice a v hlubčickém okrese Opolského vojvodství.

Do roku 1945 ves obývali téměř výhradně lidé, loajální k režimu Adolfa Hitlera, neboť není tajemstvím, že oblast dnešního Bruntálska a Krnovska byla již před druhou světovou válkou velmi silně pronacistická. Můžeme se domnívat, že právě smýšlení místních obyvatel této části Sudetské župy bylo v roce 1939 hlavním důvodem k vybudování koncentračního tábora gestapem, prvního na území nacisty okupovaného Československa, právě zde. Obyvatelům vsi byli údajně vězňové z "cukrovaru" vylíčeni jako zvlášť nebezpeční zločinci, s nimiž není vhodné navazovat jakýkoliv kontakt. Sami bydlíme na vesnici, proto nevěříme, že se v tak malé obci, zvláště když někteří obyvatelé byli ve styku s představenými tábora, dokázal utajit pravý původ arestovaných.

U vlakové stanice, na silničce, vedoucí přes koleje a Opavici od "sedmapadesátky" až do Bobolusk, leží dodnes několik objektů někdejšího skrochovického cukrovaru, uzavřeného v roce 1926. Do dnešních časů se z mnoha různě velkých objektů dochovala pouze správní budova a k ní přistavěná sušírna.

Poválečné zmínky a práce o táboře

Poprvé byl koncentrační tábor ve Skrochovicích zmíněn v poválečné době při výslechu Heinricha Jöckla vyšetřovací komisí v Litoměřicích. Stalo se tak po jeho zatčení jako nacistického válečného zločince, neboť po svém skrochovickém "vyučení se" na slezských povstalcích, kléru a Židech vedl teror a masové vraždy nevinných v táboře v Malé pevnosti Terezín.

Následovalo prošetřování Jöcklovy výpovědi služebnou SNB v Neplachovicích, oblastní kriminální úřadovnou v Opavě a krajským soudem v Opavě, které vyvrcholilo exhumací ostatků všech udaných obětí Jöcklova řádění ve Slezsku.

V roce 1950 vyšla v nakladatelství Mír Praha kniha Malá pevnost Terezín. Dokument československého boje za svobodu a nacistického zločinu proti lidskosti. Historii terezínského tábora zpracoval na 143 stranách Pavel Kypr s pomocí Dr. Zdeňka Beneše, T. Kulišové, Al. Pipky a Dr. J. Zavorala a na necelé stránce popsal také skrochovický tábor.

8. května 1956 byl tábor letmo zmíněn v katalogu na výstavě malířských děl profesora Gustawa Fierly.

V říjnu 1961 vyšel v těšínském měsíčníku Zwrot článek Ludwika Brożka pod názvem Represje i polityka eksterminacyjna na Śląsku w latach 1939-45.

Problematikou Skrochovic se poprvé zaobíral slezský historik Andělín Grobelny v roce 1963. Již v roce 1964 vyšel v časopise Zaranie Śląskie jeho článek Obóz koncentracyjny w Skrochowicach na Śląsku Opawskim a zároveň ve vlastivědném zpravodaji Opavsko pod názvem Koncentrační tábor ve Skrochovicích na podzim 1939. V roce 1965 vydal v těšínském Zwrotu článek Obóz koncentracyjny w Skrochowicach. Grobelny kontaktoval několik vězněných poštou, a také díky vydávaným článkům oslovil mnoho bývalých vězňů, leč jak sám uvádí, čas pracoval proti němu a mnoho lidí zemřelo dříve, než je stihl osobně navštívit. Na situaci nezměnila nic ani výzva warszawského protifašistického čtrnáctideníku Za Wolność i Lud z 15.7.1965, nazvaná Kto przebywał w obózie koncentracyjnym w Skrochowicach. Grobelny sestavil dotazník s 27 otázkami, který mu precizně zodpověděl skrochovický vězeň Gustaw Fierla. Dotazník i s Fierlovými odpověďmi vydal ještě v roce 1965 ve vlastivědném časopise Těšínsko pod názvem Profesor Gustaw Fierla o pobytu v koncentračním táboře ve Skrochovicích. Na Grobelneho článek ve Zwrotu ještě v roce 1965 reagoval na jeho stránkách Gabriel Palowski výpovědí Byłem więziony w Skrochowicach. V letech 1966 a 1967 vydal na základě Grobelneho faktografie ostravský deník Nová Svoboda články Cesta vraha od Skrochovic po Malou pevnost, Československo - polská manifestace ve Skrochovicích. Býval tu koncentrák (autor vh)) a Zemřeli ve Skrochovicích. Debut terezínského kata Heinricha Jöckela (autorka Věra Jahnová). Grobelny v podstatě až do osmdesátých let dále sbíral a v rámci možností ověřoval nová fakta, která včetně všech zde zmíněných pramenů vydal jako souhrnnou práci v Terezínských listech číslo 14/1985 s názvem Heinrich Jöckel ve Skrochovicích na Opavsku na podzim 1939.

V roce 1972 vyšel ve Warszawie Pamiętnik Cieszyński, svazek 2, kde na stranách 133 až 143 popisuje Wilhelm Godula velmi podrobně celou tehdy známou historii koncentračního tábora ve Skrochovicích v článku Obóz koncentracyjny w Skrochowicach. Jeho doslovný překlad uvádíme níže.

22.4.1982 vyšel v celopolském deníku Słowo Powszechne článek Henryky Wolne Przed Oświęcimiem były Skrochowice. Sken článku nám zaslal pan Michał Szaliński, naleznete jej níže v našem překladu do češtiny.

Rok 1983 přinesl Kalendarz Beskidzki '83. Vydalo jej Towarzystwo Miłośników Ziemi Bielsko-Bialskiej. Zde na pěti stranách pojednává Jan Rusnok o táboře ve článku, nazvaném Morcinek w Skrochowicach. O článku jsme se dozvěděli od pana Doc. PhDr. Libora Martinka, Ph.D. z Vratislavské univerzity, na základě naší prosby pan Michał Szaliński ochotně v Bielsku - Białej zaskočil do městské knihovny a zaslal jeho sken. Náš překlad uvádíme níze v textu. Rusnokova práce je pozoruhodná autentickou fotografií ze skrochovické táborové dílny!

Skrochovice pouze dvěma větami zmiňuje ve svém článku Německá okupace Těšínského Slezska Mečislav Borák v materiálu Poláci na Těšínsku pro Kongres Poláků v České Republice v roce 2009.

Nepodařilo se nám zatím najít novější a obsáhlejší prameny, než jsou práce Grobelneho a Goduly. Jejich články jsou prosty veškerých soudů, autoři k tématu přistupují nestranně a objektivně s rozumem, citem a bez patosu. Berme součin jejich spisů jako jedinou dopodrobna zpracovanou historii koncentračního tábora, prvního nacistického tábora na území bývalého Československa, fungujícího ve svém prvotním účelu v podzimních měsících roku 1939 a poté změněného na tábor zajatecký.

O přesném počtu uvězněných neprovádělo vedení tábora žádné záznamy. Henryka Wolna uvádí celkový počet vězňů skrochovického koncentračního tábora do konce roku 1939 okolo 700.

Michał Szaliński - opravený seznam obětí nacistického řádění ve Skrochovicích
Michał Szaliński svým bádáním doložil několik podstatných chyb v oficiálním seznamu obětí. Jím opravený seznam doplňujeme o pravé příčiny smrti, uvedené v práci Andělína Grobelneho a v novinovém článku Henryky Wolne. Ostatní příčiny úmrtí exhumační komise po ověření nevyvrátila.

Pořadí smrti	Příjmení a jméno	Datum a místo narození	Kdy a odkud přibyl do tábora	Datum smrti	Příčina smrti
01	Sutter Jerzy	19.3.1875, Dzięgielów	16.9.1939, Cieszyn	19.9.1939	pošlapání zapříčinilo zlomení žeber a následnou smrt
02	Windholz Szymon	19.4.1874, Bilno	16.9.1839, Cieszyn	19.9.1939	pohřben zaživa. O marném boji jednou rukou a hrudí s hromadící se zeminou svědčí poloha těla při nálezu. Druhá ruka spočívala bezvládně za hlavou.
03	Wyżgoł Aleksander	24.2.1888, Miechowice	11.10.1939, Katowice	18.10.1939	krvácení do mozku
04	Żabiński Michał	8.9.1900, Głębowice	16.10.1939, Bielsko	20.10.1939	násilím zlomená nosní kost
05	Zander Jan	22.6.1894, Kanice	16.10.1939, Bielsko	21.10.1939	srdeční slabost
06	Sekuła August	5.8.1901, Lędziny	18.9.1939, Katowice	28.10.1939	zastřelen při plnění záměrného rozkazu, aby se odebral za prací na půdu. Násilím zlomená nosní kost. Kulka šla zepředu dozadu směrem k lopatce a rozbila kost. Pohřben v sutaně duchovního.
07	Żurowski Józef	6.12.1922, Bielsko	16.10.1939, Bielsko	28.10.1939	srdeční slabost
08	Stachow Józef	1.12.1922, Stare Bielsko	16.10.1939, Katowice	1.11.1939	tyfus
09	Goldstoff Jesuar Gerszel	3.5.1889, Kraków	3.10.1939, Kraków	6.11.1939	pominutí smyslů
10	Pilarz Jan	19.12.1909, Szczyrk	16.10.1939, Bielsko	7.11.1939	popraven stětím
11	Liebmann Dawid	2.8.1892, Kolonia	16.10.1939, Bielsko	8.11.1939	popraven stětím, pochován s oddělenou hlavou
12	Mrozik Jan	13.10.1893, Pruchna	16.10.1939, Bielsko	3.12.1939	udušen. Hrudník několikrát pevně ovinut technickým plátnem.
13	Zemanek Ludwik	13.7.1889, Biała	16.10.1939, Bielsko	10.12.1939	udušen. Trup několikrát obtočen měděným drátem síly 1 mm s gumovou izolací

Původní seznam obětí, vyhotovený gestapem

Následující přehled zaslalo 17.1.1940 opavské gestapo skrochovickému starostovi jako "Výkaz vězňů, zemřelých v koncentračním táboře" (Verzeichnis der im Gefangenlager verstorbenen Häftlinge). Příčiny úmrtí jsou smyšleny, případně nejsou uvedeny okolnosti, smrti předcházející.

LFd Nr.	Name und Vorname	Geboren wann-wo	Eingelifert wann-woher	Todestag	Todesursache
01	Sutter Georg	19.3.1875, Ziengelau	16.9.1939, Teschen	19.9.1939	Vom Einsatz Teschen erschossen
02	Windholz Simon	19.4.1874, Bilnia	16.9.1839, Teschen	19.9.1939	Verstorben an Herzschlag
03	Waysgel Alexander	24.2.1888, Miechowitz	11.10.1939, Kattowitz	18.10.1939	Verstorben an Gehirnschlag
04	Zabinski Michael	8.9.1900, Glebowitz	16.10.1939, Bielitz	20.10.1939	Verstorben an Tuberkulose
05	Zender Johann	22.6.1894, Kanitz	16.10.1939, Bielitz	21.10.1939	Verstorben an Herzschwäche
06	Sekulla August	5.8.1901, Lendzin	18.9.1939, Kattowitz	28.10.1939	Beim Einbruch erschossen
07	Zurowski Josef	6.12.1922, Bielitz	16.10.1939, Bielitz	28.10.1939	Verstorben an Herzschwäche
08	Stachow Josef	1.12.1922, Alt Bielitz	16.10.1939, Kattowitz	1.11.1939	Verstorben an Typhus
09	Goldstoff Jesuar Gerschel	3.5.1889, Krakau	3.10.1939, Krakau	6.11.1939	Irresein, Herzschwäche
10	Pilarz Johann	19.12.1909, Szczyrk	16.10.1939, Bielitz	7.11.1939	Verstorben an Blutvergiftung
11	Liebmann Dawid	2.8.1892, Kolonya	16.10.1939, Bielitz	8.11.1939	Verstorben an Lungenentzündung
12	Mrozik Johann	13.5.1893, Pruchna	16.10.1939, Bielitz	3.12.1939	Lungenentzündung, Herzleid
13	Zemanek Ludvik	13.7.1889, Biala	16.10.1939, Bielitz	10.12.1939	Wassersucht

Historický omyl v polském seznamu mrtvých

Polský oficiální přepis seznamu mrtvých vychází z opisu gestapáckého soupisu obětí, pořízeného 17.10.1946 na MNV ve Skrochovicích. Úředník či úřednice, pořizující přepis pro polské úřady, vynechal u Szymona Windholze jeho křestní jméno a nahradil jej křestním jménem Aleksandera Wyżgoła. Křestní jména dvou dalších obětí, Aleksandera Wyżgoła a Michała Żabińskiego, posunul tak, že je zde špatně uveden Michał Wyżgoł a Jan Żabiński. Další jména, počínaje Janem Zanderem a konče Ludwikem Zemankem, jsou již v pořádku. Krom toho onen úřední diletant popletl datum narození Jana Mrozika a nebyl schopen opsat místo narození a zatčení Dawida Liebmanna.

Wilhelm Godula tento chybný přepis bohužel kompletně převzal. Nejtragičtější je, že špatný seznam byl použit také v roce 1966 při výrobě pomníku nad hromadným hrobem obětí na skrochovickém hřbitově. Špatný seznam naleznete v překladu článku Wilhelma Goduly, kde jsme jej z důvodu objektivity nechali se všema chybama.

Někteří uvěznění

Adolf Baron. Veterán slezského povstání, uvězněný 2.9.1939, tedy den po obsazení Polska německou armádou v karvinnské radnici. Spolu s dalšími dvěma uvězněnými povstalci byli v časných ranních hodinách 18.9.1939 odvezeni na místo v lese u dolu Barbora na rozhraní Horní Suché a Karvinné, kde vykopali hrob pro 12 bez soudu popravených slezských povstalců. Po vykonání exekuce museli mrtvoly uložit do jámy a zahrabat. Po události byl internován ve Skrochovicích, odkud byl při zrušení tábora jako Slezan propuštěn. Ihned po osvobození v roce 1945 Adolf Baron celou událost ohlásil úřadům.

Antoni Bielski, bytem Bielsko. V září 1939 arestován ve Skrochovicích, po likvidaci tábora a propuštění na svobodu se vrátil domů.

Leopold Biłko (15.10.1892, Konská - 17.5.1955, Orlová). kněz. Od 1915 byl vikářem v Dziedzicach, od 1917 v Cieszynie. Na tuto funkci dostal beztermínové prázdniny, aby od roku 1922 mohl působit jako ředitel Katolickiego Związku Młodzieży Męskiej i Żeńskiej w Poznaniu. Na vlstní zádost byl odvolán k 30.11.1938. Od 1.12.1938 referent generálního vikariátu v Cieszynie. Od 1.1.1939 probošt v Karvinné. 19.9.1939 uvězněn, převezen do Skrochovic, 4.10.1939 do Rawicza, 16.10.1939 do Buchenwaldu, 8.3. 1940 do Mauthausenu, 8.12.1940 do Dachau. 29.4.1945 byl propuštěn z koncentračního tábora Dachau a vrátil se do Karvinné. Jeho kostel z let 1894 - 1897, dílo architekta Černého z Vídně, byl zničen důlní devastací a 12.10.1960 pro značnou statickou nestabilitu demolován.

Józef Biniszkiewicz (9.3.1875, Czempiń - 9.7.1940, Buchenwald nebo Oświęcim) z Katowic. Slezský politik, poslanec a vicemaršálek Sněmu slezského (Sejm Śląski) v letech 1922 - 1929, v letech 1922 - 1927 poslanec Sejmu prvního funkčního období (Sejm I. Kadencji) ve druhé republice. V letech 1891 až 1906 žije v Berlíně, kde od roku 1895 působí v německé odnoži Polské Strany Socialistické (Polska Partia Socjalistyczna) a také jako šéfredaktor Gazety Robotniczej, listu levice pruského záboru. Od roku 1906 žije v Katowicach. V letech 1918-1921 účastník slezských povstání, zástupce Wojciecha Korfantego v hornoslezském plebiscitu. Později se usadil v Tarnowskich Górach jako obchodník s alkoholem. Po napadení Polska Německem internován ve Skrochovicích. Prameny se rozcházejí v místě jeho úmrtí.

Alojzy Bonczek, Stonava, absolvent polského soukromého reálného gymnázia Juliusza Słowackiego v Orlové, spolužák Gustawa Fierly, od prosince 1915 v c.k. armádě (tehdy v osmé třídě), po první světové válce polský legionář. V bojích přišel o nohu. V roce 1932 zakládající člen kampeličky Český spořitelní a záloženský spolek v Loukách nad Olzou, společenstvo s neomezeným ručením. Ve Skrochovicích jej do pahýlu neustále kopali dozorci a poraněný jej měl zabalený ve špinavých hadrech. Bonczkův otec Alojzy (1865 - 1937) spolu s Tadeuszem Regerem vydal v roce 1912 monografii Historii výstavby kostela ve Stonavě.

Rudolf Cichy (*28.10.1877, Albrechtice) z Cieszyna. Slezský povstalec. Majitel hotelu Pod Wołem na Horním rynku v Cieszynie. V místě dnešního Horního rynku byly v 18. století louky, které využívali handlíři s dobytkem, hnaným z Haliče a Ukrajiny prý až do Vídně, při odpočinku jako přechodných pastvin. Na místě příkopu městského opevnění byl pro ně v roce 1800 vybudován hostinec Pod Złotym Wołem. Na jeho místě v roce 1874 vznikl hotel Schlesisches Heim - Dom Śląski, pojmenovaný tak po celou existenci Rakousko - Uherska. Další rekonstrukcí prošel v roce 1936 a poté po druhé světové válce. Za druhé Republiky Polské (II Rzeczpospolitej Polskiej) se vrátil ke zkrácenému původnímu názvu Pod Wołem. Byl sídlem mnoha spolků a institucí.

Karol Cieśliński, Chorzów, obchodník

Józef Dadok (18.7.1889, Dětmarovice - 1.11.1940, Dachau), železničář, po složení profesorské zkoušky učitel těsnopisu (stenografie) a psaní na stroji, od roku 1923 vyučoval těsnopis na odborné škole v Bystřici nad Olzou a Lazech (Łazy), od 1924 na odborné škole v Českém Těšíně, v letech 1926 - 1938 na měšťanské škole v Lazech, v roce 1927 založil v Orlové školu těsnopisu, jejímž řídícím byl do roku 1938. Od 1.9.1928 učil jako externista těsnopis na odborné škole v Dolních Bludovicích. V roce 1929 vydal v Praze vlastním nákladem učebnici Stenografja Polska, od školního roku 1937/38 působil také jako výpomocný externí učitel těsnopisu na Věřejné obchodní škole v Orlové, od školního roku 1931/32 externím učitelem těsnopisu na gymnáziu Juliusza Słowackiego v Orlové, kde naposledy učil ve školním roce 1938/39. Krom toho pořádal různé soutěže v těsnopisu. Ve školním roce 1939/40 již nenastoupil do školy, ale byl zatčen gestapem a transportován do tábora ve Skrochovicích. Odtud putoval do KT Mauthausen - Gusen, později do Dachau, kde zahynul.

Piotr Dzieszko

JUDr. Kazimierz Dobija (5.2.1890, Kraków - 1969, Kraków), absolvent Jagellonské Univerzity (Uniwersytet Jagielloński) v Krakówie (1923), právník, od roku 1911 redaktor a pozdější ředitel krakovského vydavatelství a tiskařského koncernu Ilustrowany Kuryer Codzienny, fotbalový nadšenec, mecenáš, viceprezident a pozdějí čestný prezident Towarzystwa Sportowego Wisła Kraków. Prezident KOZPN (Krakowski Okręgowy Związek Piłki Nożnej - Krakovská okresní fotbalová asociace) od 6.05.1937 do 29.01.1939. Člen Rotary Clubu Kraków (číslo 3360, district 2230), financoval charitativní akce a obnovu krakovských památek. Manželka Julia Dobijowna. 20.9.1939 zatčen gestapem a z krakovského vězení Montelupich převezen do Skrochovic. Po likvidaci tábora transportován do KT Oranienburg v Německu, odkud jej propustili v lednu 1942.

Gustaw Fierla (18.7.1896, Horní Lutyně - 21.11.1981, Český Těšín) - studoval Gimnazjum im. Juliusza Słowackiego v Orlové, přes školní léta bojoval v c.k armádě, malíř, později učitel na Gimnazjum im. Juliusza Słowackiego v Orlové. Mimo válečná léta zde působil jako učitel kresby od 14.11.1924 do 31.1.1952 a od 1.12.1952 do 31.8.1953. V roce 1953/54 docházel jako externista z Pedagogické školy v Orlové. Krom toho působil od školního roku 1937/38 jako výpomocný externí učitel krasopisu na Veřejné obchodní škole v Orlové. Činovník Matice školské, Śląskiego Związku Literacko-Artystycznego, i vlastivědné sekce oddílu PTT "Beskid Śląski" w Cieszynie, po druhé světové válce sekce Literacko-Artystycznej Zarządu Głównego Polskiego Związku Kulturalno-Oświatowego w Czechosłowacji.

Jan Gajda (Gaida) (3.8.1879, Warmątowice - 25.8.1947, Chorzów), kněz, v letech 1904 - 1906 vikář Matki Boskiej Różańcowej w Rudzie Śląskiej, 1906 - 1912 vikář, od roku 1922 probošt chrámu sv. Hedviky Slezské v Chorzówie a sv. Karla Boromejského ve Wielkich Staniszczach. Ze světských záležitostí organizoval například veřejné polévky pro chudé. Od 1.8.1939 byl na dovolené v Bulharsku, vrátil se však zpět do nacisty okupované vlasti, aby 21.10.1939 přišel v souladu s termínem předvolání na gestapo, odkud byl po několikadenním uvěznění ve sklepě bývalého finančního úřadu v ulici Rostka převezen do Skrochovic. Odtud jej propustili koncem listopadu 1939. Po návratu byl suspendován, od dubna do října 1942 ležel v nemocnici, hlídán ozbrojenou stráží. Od prosince 1942 do prosince 1944 byl ukryt ve Szklarskiej Porębie. Po válce dál vykonával funkci duchovního pastýře a k tomu radního Chorzówa. 22.8.1947 omdlel při odbývání mše a tři dny na to v nemocnici zemřel. Jeho pohřeb byl 27.8.1947 spojen s velikým procesím věřících i sympatizantů.

Heczko, Domaslavice, umřel ve skrochovickém táboře asi měsíc potom, co mu strážný skočil na prsa.

Antoni Kapica, Chorzów

Kirbl, Český Těšín, před válkou úředník nemocenské pojišťovny, Němec, sociální demokrat a benešovec. Zatčen spolu se synem, který však byl ještě v Těšíně propuštěn. Dcera Trudi Kirbl měla v Těšíně obchod. Vyjednala si povolení navštěvovat otce v kanceláři skrochovického cukrovaru. Po propuštění i s dcerou pomáhal sovětským zajatcům. Kirbl byl propuštěn na intervenci říšského Němce Ing. Grosse z Porýní, který neúspěšně požadoval také propuštění Huberta Laštůvky. Díky ctiteli Trudi Kirbel, Italovi A. Monteverdimu, jenž jí zaslal 9.5.1941 pohlednici zpod Matterhornu, známe tehdejší adresu jejího bydliště: Trudi Kirbl, Schibitser Str. 19, Teschen, Ost-Obeschlesien. Syn Arnold Kirbl chodil ve školním roce 1922/23 jako výtečný student II.B do Staats - Gymnasiums mit deutscher unterrichts-sprache in Teschen, v roce 1934 pracoval ve firmě Horaczek, Saská kupa 12 (dnes Hlavní 95/12), Český Těšín.

Paweł Kuberek, Chorzów

Karol Kulisz (12.6.1873, Dzięgielów - 8.5.1940, Buchenwald) - slezský luteránský kněz, senior slezské diecéze. Absolvoval německé gymnázium v Těšíně, poté studoval teologii ve Vídni a Erlangenu. V roce 1913 v Komorní Lhotce, kde působil v letech 1899 až 1919, založil pečovatelský dům Betezda pro staré, nemocné a opuštěné. V roce 1920 započal v Dzięgielówie charitativní činnost na zmírnění poválečné krize. Získal pozemky s mokřady a starou ovčárnou, nechal je lidmi vysušit a stavby upravit na domov pro opuštěné, nezaměstnané a bezdomovce. V roce 1923 založil ženskou diakonii Polski Diakonat Ewangelicki Eben-Ezer v Dzięgielówie. V letech 1920 až 1939 sloužil jako pastor v Cieszynie. Jako přední slezský intelektuál byl v roce 1939 zatčen gestapem, umístěn ve Skrochovicích a později v Buchenwaldu, kde umírá.

Helena Kynastowna, Karvinná, manželka pokladníka na Larischově dole Hlubina a karvinnského funkcionáře polského Sokola a Macierzy Szkolnej, Josefa Kynasta.

Jan Lasota (22.2.1883, Bystřice nad Olzou - 15.11.1973, Jaworze) - slezský kněz. V roce 1909 působil jako duchovní pastýř v Moravské Ostravě, 1910 až 1932 v Jaworzu, 1932 až 1939 v Českém Těšíně. 1945 až 1961 v Jaworzu. 1961 penzionován. 1929 až 1932 vykonával úřad fujta gminy Jaworze. Zatčen 4.9.1939 na udání kněze Pavla Zahradníka z Českého Těšína, který jej vykreslil jako rozhodného nepřítele Němců. Jiný kněz jej ve svém udání vylíčil jako velmi nebezpečnou osobu pro Němce. Lasota je uveden mezi jmény u války Poláků proti Němcům v Oberschlesischer Heimatkalender, vydaném v roce 1943. Po výsleších na gestapu v Cieszynie byl umístěn ve Skrochovicích.

Hubert Laštůvka (21.10.1906, Karvinná - 10.2.1975, Český Těšín), ve Skrochovicích vězněn 4 dny v samovazbě, poté převezen do Breslau. Po válce působil jako ředitel Okresní spořitelny a záložny v Českém Těšíně a jako vlastivědný a kulturně osvětový pracovník na Zaolzie. Spoluzakladatel vlastivědného zpravodaje Těšínsko, Těšínského divadla. Hlavní organizátor Výstavy Těšínska (1955), Těšínského Jara (1965), Výstavy města Karviné (1968) a od roku 1969 organizoval národopisné slavnosti slezské lidové kultury Slezské dny.

Henryk Lasztówka - slezský kněz.

Mgr. Ing. Henryk Lewandowski, Kraków.

Herbert Łazik, Chorzów

Augustyn Łukosz (17.8.1884, Stonava - 27.10.1940, Mauthausen). Po základní škole pracoval jako horník v Karvinné, později jako železničář na funkci vyhýbkáře v Loukách nad Olzou. Člen Polskiej Partii Socjaldemokratycznej Galicji i Śląska Cieszyńskiego, později, po rozdělení Těšínska, kdy zůstal v ČSR, Polskiej Socjalistycznej Partii Robotniczej, kde vedl její frakci členů nesouhlasících se spoluprací s komunisty. Přispíval do plátku Robotnik Śląski. Spoluzakladatel Polskiego Stowarzyszenia Robotniczego Oświatowo-Gimnastycznego jménem Siła v Českém Těšíně, který se spojil s čs. oddílem. V roce 1934 byl vyloučen PSPR kvůli snahy o spolupráci strany s čs. sociální demokracií. V roce 1935 založil Polską Partię Socjaldemokratyczną, která se v roce 1937 sjednotila s lidovci a vznikla Polska Partia Ludowa. Po připojení Zaolzie k Polsku byl jmenován poslancem Sejmu Śląskiego. Jeho mandát skončil na podzim 1939, kdy jej nacisté internovali do skrochovického tábora, po jehož likvidaci skončil v Mauthausenu.

Paweł Moczygemba, Chorzów

Jan Molin, Cieszyn, obchodník, nejprve provozoval naftovou čerpací stanici, v roce 1925 založil dopravní společnost (przedsiębiorstwo komunikacyjne) v Cieszynie, která však dopravu začala poskytovat v roce 1927. Její první autobus vznikl zajímavým způsobem, Molin dodal nákladní podvozek Ford, stolařská dílna Michalik vytvořila kabinu. Od roku 1936 vlastnil s Pawłem Kusiem ve Skoczówie autokarosárnu s autoservisem (Jan Molin i S-ka, Fabryka Karoserii i Wyrobów Metalowych) a později společně s G. Sobeckim zastoupení automobilky "Polski Fiat" pro Těšínské Slezsko na ulici 3. maja 8 w Bielsku.

Gustaw Morcinek (25.8.1891, Karvinná - 20.12.1963, Kraków), slezský spisovatel a novinář, vlastním jménem Augustyn Morcinek. Pocházel z nuzných poměrů, již po základní škole pracoval v dole. V devatenácti horníci provedli sbírku na jeho vzdělání a nastoupil do Polskiego Seminarium Nauczycielskiego w Białej, které dostudoval roku 1914. V první světové válce narukoval do c.k. armády, po ní nastoupil jako učitel v Skoczówie, kde učil slezskou romanopisku Marii Wardasównu (1907-1986). Mezi válkami vycházel v Dzienniku Cieszyńskim a Zaraniu Śląskim, kde byl také redaktorem. V letech 1936-1939 žil ve Francii, Itálii, Rakousku, Německu a Dánsku. Po návratu do Slezska byl zatčen gestapem a internován ve Skrochovicích, Sachsenhausenu a Dachau, odkud se vrátil až po porážce Německa v roce 1945. V koncentračních táborem mu bylo nabízeno podepsat volkslistu výměnou za propuštění, Morcinek však odmítl. Důvody zatčení byly propagandistické přednášky Polákům ve Westfalii, výsměch německému pěveckému spolku ve fejetoně Cyrk w miasteczku, a také jméno psa hrdiny Wyrąbanego chodnika - Bismarck. V roce 1946 se vrátil do Polska, usadil v Katowicach a psal. V roce 1953 kategoricky odmítl ideový návrh na rozvíření debaty o přejmenování Katowic na Stalinogród, jenž mu po smrti Stalina vnucoval první tajemník PZPR, stalinista Bolesław Bierut. Gustaw Morcinek umřel na leukémii, pochován je na městském hřbitově v Cieszynie.

Ryszard Nawrat, Chorzów

Niemczyk, Orlová, bývalý poručík československého četnictva, údajně byl bit a šikanován členy komisí při každé komisní návštěvě.

Michał Nowak, Orlová, syn slezského povstalce, knihkupce a majitele orlovské tiskárny Grafia Józefa Nowaka, popraveného nacisty bez soudu 18.9.1939 v lese u jámy Barbora na pomezí Karvinné a Horní Suché. Dle Gustawa Fierly se již po válce nevrátil.

Marie Olszakowna z domu Krus, Karvinná, od roku 1901 manželka bývalého starosty Karvinné, MUDr. Wacława Olszaka (29.5.1868, Šenov - 11.9.1939, Karvinná, starostoval v letech 1929 - 1936). Dle Gustawa Fierly jej zavraždili karvinští nacisté, jmenoval Bismera. S manželem splodili tři syny a dceru.

Franciszek Palarczyk, Cieszyn, kapitán velitelství Frontu Śląskiego, v roce 1939 vyznamenán křížem II. třídy jako bojovník za nezávislost Zaolzie, účastník bojů o Zemi Piastowskou (bojownik o niepodległość Śląska Zaolzańskiego, uczestnik walk o Ziemię Piastowską), člen organizace Związek Powstańców Śląskich.

Gabriel Palowski (16.3.1921, Karvinná - 1.12.1999, Třinec), narozen v kolonii dolu Gabriela, pozdější slezský básník. V jeho básních se odráží pesimistické prožitky člověka, kterému "válka vzala mládí" a poznamenala jej tak na celý další život. Mezi jeho sbírky patří Liryki (GL'63 Třinec, 1980), Dotykanie czasu (Profil Ostrava, 1986), Krzyk zielonej ciszy (GL'63 Třinec, 1992), Obecność (Společenský dům Třinec), Niepokój (Piotr Horzyk Český Těšín, 2011).

Wiktor Simiński (1897, Chorzów - 1966, Chorzów), grafik, malíř, sochař a spisovatel, slezský patriot. Veterán slezských povstání proti příslušnosti Horního Slezska k Prusku, také veterán války polsko - bolševické, statečný a vysoce oceněný důstojník. Za účast na slezských povstáních byl nacisty zatčen 12.10.1939 a uvězněn ve Skrochovicích a Sachsenhausenu. Za doby pobytu v Sachsenhausenu vytvořil a propašoval ven zhruba 40 kreseb života v lágru pomocí nekontrolovaných dopisů. Po válce namaloval další olejomalby s tematikou koncentračních táborů, jež úspěšně vystavoval po celém Polsku a ve východním Berlíně. Od roku 1933 do roku 1953 dokumentoval boj Slezanů proti německému útlaku. Rukopis popisuje martýrium bývalých slezských aktivistů v nacistických koncentračních táborech, černou listinu gestapa a SA, obsahující seznam členů ozbrojených odbojových skupin v Horním Slezsku v letech 1933-1939, jména 2300 bývalých politických vězňů ze Slezska, kopie dokumentů členů polského odboje, data zatýkání a jejich hromadné popravy. V letech 1946 - 1961 pořídil při cestách po Horním Slezsku více než 300 fotografií, z nichž mnohé jsou historicky jedinečné.

Rudolf Slaczalek (8.3.1895, Bielsko - 17.8.1941, Dachau), strojní zámečník, bytem Bielsko. Z věznice gestapa v Bielsku převezen do Skrochovic, odtud do koncentračního tábora Oranienburg a Dachau, kde byl registrován pod číslem 16143. Jako příčinu skonu uvedli zauzlení střev.

Franciszek Szotkowski (Mosty u Jablunkova - 1945, Vídeň), Mosty u Jablunkova č.350, později Svibice u Těšína, student Gustawa Fierly na gymnáziu v Orlové, po propuštění ze Skrochovic se stal příslušníkem podzemní polské Zemské Armády (Armia Krajowa), totálně nasazen v Hannoweru, kde spolu s Adamem Cieńciałou z Vendryně prováděli průmyslové špionáže v hanoverské akumulátorce, Hannoverische Maschinenbau-Aktiengesellschaft (dnes Hannomag) a v Continental-Gumi-Werke A.G. 15.4.1943 z důvodu zrady zatčen, v únoru 1945 odsouzen k trestu smrti. Rozsudek byl vykonán ve Vídni. Jeho bratr Alojzy, velitel oddílu ZWZ - Związek Walki Zbrojnej - v Mostech u Jablunkova, byl oběšen spolu s dalšími 23 muži 20.3.1942 na pravém břehu Olzy v dnešním parku Pod Wałką v Cieszynie. Poprava byla veřejná, přihlíželi jí těšínští Němci a nedobrovolně také slovanští obyvatelé města.

Franciszek Toman (+ říjen 1954, Dolní Bludovice), manželka Anna (+1960), děti Nela a Witold, ředitel odborné školy (szkoła wydziałowa) v Dolních Bludovicích. V roce 1927 vydal učebnici Gramatyka języka polskiego z ćwiczeniami dla szkół wydziałowych (Państwowe wydawnictwo Praha). Škola založena 1.9.1927, až do druhé světové války sídlila v pronajaté budově. V roce 1928 měla 4 třídy a 151 dětí. Řídící učitel mateřské školy II v Dolních Bludovicích. Od roku 1938 člen Macierzy Szkolnej. Ve Skrochovicích vězněn spolu s bratrem Karolem, později také Janem.

Jan Toman (+ 25.4.1942, Dachau), vedoucí hotelu Pod Brunatnym Jeleniem Cieszyn. Autor jediné dochované fotografie skrochovického tábora. Později byl zatčen a ve skrochovicích vězněn spolu s bratry Franciszkem a Karolem.

Karol Toman (+ 27.4.1940, Mauthausen - Gusen), znám je pouze syn Edward, před internací do Skrochovic vedl Hotel Polonia v Českém Těšíně a po sjednocení Těšína v roce 1938 Cieszynie Zachodnim. Za nacistické okupace hotel nesl název Hotel Germania Teschen. Po válce Hotel Slavia, později až dodnes Hotel Piast. Do vybudování vlastní budovy zde sídlilo Divadlo Těšínského Slezska, později přejmenované na Těšínské divadlo. Ve Skrochovicích pobýval s bratrem Franciszkem, později také Janem.

Doc. RNDr. Antoni Waleczek (27.7.1917, Mosty u Jablunkova - 19.11.1991), student Gustawa Fierly. Po válce jako Antonín dokončil za půjčené peníze přírodovědná studia v Brně, od roku 1949 vyučoval na Vysoké Škole Baňské, hornicko - geologické fakultě, v Ostravě, v roce 1950 získal titul doktor přírodních věd, v roce 1958 docenturu. Byl proděkanem a prorektorem. Na sedmé výroční akci HGF Trilobit v roce 1967 obdržel titul rytíře a mohl se uvádět jako rytíř Antonín Waleczek z Válců. Na této fotce je z profilu vlevo nahoře - http://geologie.vsb.cz/trilobit/fotografie/T16/tril16%20006.jpg.

Ing. Franciszek Wilczek (20.1.1899, Karvinná - ?), absolvent I.B polského soukromého reálného gymnázia Juliusza Słowackiego v Orlové v roce 1909/1910, maturoval písemně ve dnech 19.-21.6.1917, ústně 2. a 3.7.1917 pod dohledem c.k. inspektora Henryka Schefczyka.

Konstanty Wróbel

Zahraj, ředitel německé školy v Těšíně. Byl označen za Hrobaře německé školy (Totengräber der deutschen Schule) a zatčen. Měl polytechnické vlohy, které využil v dílně skrochovického tábora, kde při asistenci Gustawa Fierly vyráběl např. stolíky. Po druhé světové válce žil v Českém Těšíně.

Michał Żabiński (8.9.1900, Głębowice koło Oświęcimia - 20.10.1939, Skrochovice), celým jménem Michał Franciszek Żabiński, kadeřník. Otec Kajetan Żabiński, matka Aniela z domu Wandor. S manželkou Annou z domu Piskorz (1907-1989) se oženil kolem roku 1925. Anna se po válce provdala za Stanisława Zimmera, zaměstnance Michałova kadeřnictví. Michał měl dvě děti. Dceru Janinu (1928-2007) a syna Zdzisława (1930-1945). Krátce po roce 1920 vybudoval Michał Żabiński panské a dámské kadeřnictví (zakład fryzjerski) na ulici 3. maja v Bielsku hned vedle nádraží. Budova velmi oblíbené provozovny byla na úrovni drážního kilometru 337,485, jižně od staniční budovy v její úrovni. Zanikla někdy v šedesátých letech. V roce 1932 postavil rodinnou vilu na dnešní ulici Żywiecké 39, kde Janina Żabińska, manželka Michałova bratra Józefa, v přízemí provozovala drogerii. Nad obchodem byl nápis J Żabińska. Dům stojí dodnes. Michał Żabiński byl veselý člověk a vypravěč vtipů. Zatčen byl na základě udání kolaboranta právě za vypravování vtipů o Hitlerovi v době meziválečné. Barbara Gotkowska uvádí, že v táboře byl týrán také bitím deskou po zádech a nakonec zabit (Bielsko-Biała w zwierciadle czasu, Wspomnienia mieszkańców z lat 1900-1945, s.240).

Nacističtí pohlaváři tábora, dozorci, strážní, personál cukrovaru a kolaboranti z řad obyvatelstva

Heinrich Jöckel (10.6.1898, Offenbach am Main - 26.10.1946, Litoměřice), velitel tábora. Vyučen jako písmomalíř a autonatěrač. Do NSDAP vstoupil v roce 1931. Posléze se stal policistou, kde se z funkce pochůzkáře dostal až na gestapo do Prahy. Svůj sadismus dokonale využil jako velitel tábora ve Skrochovicích, kde působil od září do prosince roku 1939. Posléze byl převelen do funkce velitele Malé Pevnosti v Terezíně, kde ve Skrochovicích nabyté znalosti s likvidací vězňů úspěsně uplatňoval až do roku 1945. V Terezíně mu vězni říkali Pinďa. Byl 2x ženatý, z prvního manželství vzešly dvě dcery - Johanna (1926-1946) a Elfriede (1930), druhá manželka se jmenovala Else Befer. Jako nacistický válečný zločinec byl popraven po řádném soudním procesu v Litoměřicích.

Bruno Gebauer (1913-zřejmě 1943, SSSR), zástupce velitele tábora, člen složek SS, dobrovolník z řad Schutzpolizei. Tento sudetský Němec z Krnova, Chářovská 67, nenarukoval v roce 1938 v květnové ani zářijové mobilizaci Československé armády. Ihned po okupaci se přihlásil k policii, prodělal půlroční výcvik v Bochumi, poté sloužil v Opavě - Kateřinkách, odkud přešel do Skrochovic. Dle výpovědí svědků byl po Jöckelovi druhý nejsadističtější kádr v táboře. Od roku 1940 působil opět v Opavě, kde byl na jaře zatčen a odsouzen k devíti měsícům za poměr s židovskou dívkou, která u něj ve Skrochovicích posluhovala. Z vězení vyšel v listopadu 1940, dostal povolávací rozkaz k vojenské zpravodajské službě do Moravského Berouna. Počátkem srpna 1941 jej přeložili na východní volchovskou frontu, kde se stal v srpnu 1943 nezvěstným. Byl v bezdětném manželství s Elisabeth Gebauer.

Leopold Seidl, dobrovolník z řad Schutzpolizei, sudetský Němec původem z Valtířova u Ústí nad Labem, ve Skrochovicích podle všeho plnil funkci hlavního dozorce. Ve výpovědích jej svědci řadí mezi třetího největšího táborového sadistu za Jöcklem a Gebauerem. Jako boxer rád předváděl své umění na bezbranných, kdy například v přítomnosti pomocného strážného Jana Ringa vyrazil zuby internovanému těšínskému Němci, řediteli nemocenské pojišťovny Kirblovi.

JUDr. Friedrich (Fritz) Zippelius (29.8.1901, Most), teplický nacista, SS-Standartenführer, v letech 1935 - 1938 poslanec Národního shromáždění Republiky Československé za Sudetendeutschen Partei, blízký přítel Konrada Henleina, pozdější vládní prezident v Opavě, po válce zemský vedoucí sudetoněmeckého nacistického Witikobundu v Severním Porýní - Vestfálsku. V roce 1939 vedl dvanáctičlennou komisi, která byla v táboře přítomna při posouzení o oprávněnosti povolení táborového hřbitova, jenž shledala potřebným. V komisi byla neznámá žena, těšínský gestapák a údajně také hrabě Larisch.

Heinrich Larisch-Mönnich (16.5.1913, Ráj), hrabě, od roku 1939 mu otec svěřil veškerý rodový majetek, který se však vypuknutím války dostal do nucené správy nacistů. Existuje neověřená zpráva, tradovaná mezi vězni, že byl Larisch přítomen v Zippeliově komisi.

Příslušníci gestapa, o nichž nejsou známy další podrobnosti
Willi Hemsin (Hemsig), Halle a.d. Saale
Johann Rausch, Zollstrasse 2/III, Mnichov

V protokolech zmínění dobrovolní příslušníci Schutzpolizei (schupo), o nichž nejsou známy další podrobnosti, byli ve věku 22 - 40 let. Vždy měli německou národnost, z veliké části pocházeli ze Sudet. Prodělali zhruba půlroční výcvik a poté bývali umisťováni ke službě do blízkosti svého bydliště. Krom mužů z Kateřinek tvořily strážní oddíly také muži ze 2. motorizované setniny v Mladecku (Zweite motorisierte Hundertschaft).
Berschik, Šumperk
Bohusch
Bruno Endlicher (1913), Jateční 2 (dnes Žižkova), Rýmařov
Rudolf Gröger, Skrochovice
Josef Habiger, Sudety
Rudolf Halbgebauer (1913), čp.10, Bělotín
Hermann Karger, Německá Rudná 113 u Rýmařova (zřejmě dnešní Rudná pod Pradědem), v roce 1946 žil u Williho Scherfa, Bahnhofstrasse 10, Olbernhau, Německo
Otto Keberle, okolí Šternberku
Emil Kestlgruber, Šumperk
Siegfried Kolb, Stará Ves u Rýmařova, stolař
Josef Langeder, Vídeň
Josef Loss,
Anton Mittag, Javorník
Bruno Postulka (1917), čp. 26 (dnes Komenského), Chuchelná, obchodník
Karl Prosse, Šternberk
Radax, Vídeň
Josef Reichert, Město Libavá, setnina Mladecko
Hubert Schless, Šumperk
Schmeiser,
Josef Schwarzer, Sudety
Hans Weiss, Německo
Rudolf Winter, původem z Malé Moravy, bydliště Sklené, okres Šumperk, setnina Mladecko, zatčen na Kladně

Pomocní strážní, zmínění v protokolech. Rekrutovali se z narychlo vycvičených Němců z Opavy. Nejagilnějším z nich byl Rudolf Jaschke, který velmi často vězně fackoval. Ostatní údajně vězňům nedělali problémy, ale ani jim ze strachu před Jöcklem a Gebauerem nijak nepomáhali.
Basler, Komárovská, 55 let, elektrikář
Dvorský, Solná, klempíř u Pavelčíka
Halfar, zaměstnanec firmy Breda & Weinstein
Rudolf Jaschke, Kolářská 9, 46 let, obchodní zaměstnanec firmy Breda & Weinstein, v roce 1946 nezvěstný
König, Masařská, 55 let, krejčovský mistr
Kolařík, prokurista městského pivovaru
Kremer, Kateřinky
Lehnert, odborný učitel na škole u nového kostela a nemocenské pokladny
Franz Malik, zaměstnanec firmy Breda & Weinstein, po ukradení židovského majetku nacisty byl společně s dalším zaměstnancem, obchodníkem Quido Preussem, pověřen správou obchodního domu jako Preussův zástupce, do roku 1945 zemřel
Jan Ring, Jateční 7, 46 let, pokrývačský pomocník. Později propuštěn z důvodu smíšeného manželství s Češkou.
Tengler, Komárovská, bednář z městského pivovaru
Max Tomečka, Mostní, Kateřinky, obchodní cestující
Amand Josef Tresper, Polní 55, 53 let, hlídač aut. Praxi zdravotníka získal v první světové válce, proto převážně působil jako táborový ošetřovatel. Později propuštěn z důvodu smíšeného manželství s Češkou.
Woitek, Polní, magistrátní úředník, zemřel 1945

Táboroví ošetřovatelé v Krankenrevieru.
Amand Josef Tresper
Gustaw Fierla, vězeň. Po propuštění Trespera asistoval mladému vikáři z posledního transportu, který dostal Krankenrevier na starosti.

Zaměstnanci cukrovaru a železniční stanice, zmínění v protokolech.
Josef Benisch, denní hlídač v cukrovaru
Jan Jagusztyn, Holasovice, železničář na skrochovickém nádraží. Ze svého strážního domku viděl mnohá nacistická zvěrstva a několik pohřbů v zelinářské zahradě. Když u cukrovaru opravoval kolo, byl zatažem Gebauerem dovnitř k brutálnímu výslechu.
Nemela, noční hlídač v cukrovaru, za druhé světové války zemřel. Jeho bratr Otto padl v roce 1916.
J. Otipka, Skrochovice, pomocník řezníka Willibalda Netteka, často dovážel do tábora maso.
Franz Raida, Skrochovice, předák cukrovarnických dělníků při adaptaci cukrovaru na koncentrační tábor
Marie Schamarová, Palhanec, úřednice v cukrovaru

Sudetoněmečtí kolaboranti, zmínění v protokolech. Udržovali velmi přátelské vztahy s příslušníky schupa i gestapa. Mnohé místní Němky, svobodné i vdané, jim byly často povolné.
Bayerovi, manželé ze Skrochovic
Jan Englisch, Skrochovice, pokrývač
Dr. Gnädinger, Skrochovice
Josef Janetzky, Skrochovice
Josef Korzistka (Korsiska), Holasovice
Ottokar Krischkowsky, čp. 6, Skrochovice, místní předák Sudetendeutschen Partei. Tento pán nebyl sice u výslechů zmíněn, je však předpoklad, že jako vlivná osoba o táboře věděl. Víme o něm proto, že si 7.5.1938 v Senátu Národního Shromáždění Republiky Československé při interpelacích stěžoval pan senátor Wilhelm Maixner (Sudetendeutschen Partei) na fakt, kdy zmíněný Křížkovský dostal z Okresního úřadu v Opavě dopis, kde bylo české záhlaví, české datum a český podpis úředníka (Interpelace z doby těsně před válkou jsou zajímavým čtením, požadavky sudeťáků v mnohém připomínají nesmyslné výkřiky cikánů, „velmi a soustavně utlačovaných” v dnešní České Republice).
Erich Lakota, Skrochovice
Willibald Nettek, Skrochovice, řezník (28.10.1907 - 15.3.1974). Do tábora dodával maso. „Již před mnichovským diktátem často svým vozem zajížděl do tehdejšího Pruska a velmi pozdě se vracel. Spolupracoval se syny Franze Reimanna, který ukrýval zbraně. Skladiště zbraní bylo ve staré peci u Gustava Klugera.” Informaci obdržela Marie Gröger od sudetských Němců Klugera a Aloise Riedla, když se chystali v souladu s Neronovým rozkazem na útěk před Rudou armádou a sdělila ji Otipkovi, který vše později vypověděl.

Za povyražením ke gestapákům a šupákům chodila Trudi Krestan, manželka hlídače Nemely Steffi Nemela, Nemelovy dcery z obecního domu, Lakotova služebná Wosnik, provdaná Schilder, Hilde Krestan, dcera Anny Saschin a dcera Richarda Schebesty.

(-),

Wilhelm Godula, Obóz koncentracyjny w Skrochowicach, Pamiętnik Cieszyński, Warszawa 1972
Koncentrační tábor ve Skrochovicích, překlad z polštiny: http://jmjm.cz dne 10.2.2012

Ihned po vpádu hitlerovských vojsk na území Těšínského Slezska začalo rozsáhlé zatýkání sociálně-politických a kulturně-osvětových pracovníků, dle narychlo vypracovaných seznamů pravděpodobně na podkladu předválečných materiálů, nacházejících se na ředitelství ostravského četnictva, jakož i na základě udání místních kolaborantů. Zvláště spadeno měli nacisté na slezské povstalce, uvězněné již 2.9.1939. Právě dvanáct z nich postříleli bez soudu 18.9.1939 v lese u jámy Barbora na pomezí Karvinné a Horní Suché. Jednalo se o první masovou vraždu na území Těšínského Slezska za Olzou (Zaolzie - pozn. překladatele). Odsouzence v časných ranních hodinách převezli z radnice v Karvinné na místo popravy. Jednalo se o muže, uvedené v následujícím přehledu, který byl v roce 1972 prvním zveřejněným seznamem nacistických obětí z 18.9.1939.

Příjmení a jméno	Věk	Povolání	Datum a místo narození	Trvalé bydliště
Feber Edward	36	horník	5.5.1903, Louky nad Olzou	Prostřední Suchá
Feber Józef	58	hostinský	20.9.1880, Stonava	Stonava
Jasiok Henryk	38	horník	10.6.1901, Dolní Bludovice	Prostřední Suchá
Kohutek Jan	37	hostinský	18.2.1902, Dolní Suchá	Stonava
Kokotek Alojzy	48	kovář	29.6.1891, Louky nad Olzou	Louky nad Olzou
Konesz Franciszek	48	horník	27.1.1891, Horní Suchá	Prostřední Suchá
Kraina Jan	65	horník na penzi	1.7.1874, Prostřední Suchá	Prostřední Suchá
Mrajca Jan	45	horník	15.12.1893, Stonava	Stonava
Nowak Józef	?	majitel tiskárny Grafia	?	Orlová
Twardzik Jan	31	drogista	12.2.1908, Prostřední Suchá	Prostřední Suchá
Wacławik Józef	44	topič	6.6.1895, Horní Suchá	Prostřední Suchá
Żułowski Franciszek	39	horník	21.9.1899, Karvinná	Prostřední Suchá

Dříve již na místo popravy dovezli tři vězně. Byli jimi Dominik Kozieł, Teodor Krawiec (dle Adolfa Barona Mrowiec) a Adolf Baron. Dostali lopaty a krumpáče, poté jim přikázali na malém paloučku v lese vykopat hrob 3 x 2 m. Práce probíhala ve velikém spěchu. Po zhruba hodině, kdy hrob již měl hloubku okolo jednoho metru, přijel nákladní automobil a dovezl v přehledu výše uvedené odsouzence. Popravu střelou zezadu do týla provedl neznámý gestapák. Zastřelení byli na kost vyhublí. Při pohřbívání se někteří ještě hýbali a dokonce mluvili. Vězni, kteří kopali hrob, nacházeli se zhruba 50 m od místa popravy; leželi obličeji ve směru dolu Barbora, čili zády k vražděným. Teprve po výzvě k pohřbení mrtvol poznali oběti. Po dobu celé války museli pod pohrůžkou smrti mlčet o této události, ale již první den po osvobození jeden ze svědků, Adolf Baron, oznámil zvěrstvo na četnické stanici v Horní Suché a mimo jiné vypověděl, že někteří z popravených měli otevřené oči, jiní se hýbali a Jan Twardzik na ně něco mluvil. V září 1945 byly ostatky obětí exhumovány a přeneseny na obecní hřbitov v Prostřední Suché.

Výše uvedený příběh nech poslouží jako úvod do dalších úvah, spojených s koncentračním táborem ve Skrochovicích.

V celém Slezsku byly po jeho obsazení hitlerovskou armádou rázem přeplněné věznice soudní, policejní i obecní, neboť němečtí nacisté začali cíleně zavírat lidi, podezřelé z konání proti Říši, slezskou inteligenci a Židy. Mnohé z vězněných obětí teroru měli na svědomí rostoucí počty udavačů a kolaborantů. Německá správa z důvodu uvolnění káznic přistoupila k výstavbě koncentračního tábora ve Skrochovicích, ležících na pomezí Sudet a Pruska, obývaných výhradně k vůdci loajálním obyvatelstvem německé národnosti.

Za základ tábora posloužil areál bývalého cukrovaru, roku 1926 změněného na škrobárnu, uzavřenou v roce 1929. Dozorci zde byli výhradně sudetští Němci, nepodléhající povinné vojenské službě. Úprava areálu počala již v létě 1939 za pomoci prvních vězňů, přivezených v srpnu 1939 z Nysy. Dle Ludwika Jarosze se jednalo o zhruba 150 lidí, jenž dle jejich chování usoudil, že se jedná o inteligenci. Mezi občany Skrochovic správa tábora rozšířila fámu, že se jedná o zvlášť nebezpečné vrahy a nebylo doporučeno se s nimi za žádných okolností jakkoliv kontaktovat.

Konečná likvidace koncentračního tábora probíhala zřejmě ve dnech 8 až 10 prosince 1939.

O táboře se československé úřady dozvěděly až v únoru 1946, kdy se na základě hlášení služebny SNB v Neplachovicích přiznal Heinrich Jöckl před vyšetřujícím soudcem v Litoměřicích, že byl jeho velitelem. Jöcklovo podrobné doznání bylo konfrontováno s výpověďmi z řad válečných zajatců, internovaných v táboře.

Tábor sloužil jako přestupní stanice na cestě do vyhlazovacích táborů, uváděny jsou zejména Sachsenhausen, Buchenwald, Rawicz a Opava. Pobyt zaplatilo životem 13 vězněných lidí. Určen byl především pro Poláky z Pruska a Slezska, v menší míře pro Židy, politicky nespolehlivé Němce a Čechy. Dozorci byli ubytováni v bývalé Masarykově škole na náměstí Svatopluka Čecha v Opavě.

Počátkem září přibylo 25 nových dozorců v čele s velitelem tábora Heinrichem Jöcklem a 8. září přijelo 20 vězňů z těšínského Slezska, kteří byli v prvních dnech internováni v bývalých skladech škrobárny, později v sušárně.

Objekt nebyl využit celý. Postupně byla demolována stará část skladů a horní patro dílen, obojí sousedící se správní budovou. Cihly z nich použili na výstavbu oplocení, jehož součástí byl barák s umývárnou, kuchyní a záchody a také jimi vydláždili dvůr. Dřevo použili na otop, železné části uložili na hromadu v severozápadní části dvora. Někdejší sušárna byla hala o půdorysu 25 x 30 m s výškou zčernalých stěn 15 m. Jako osvětlení zde sloužily tři patnáctiwattové žárovky, svítící nepřetržitě, nebot malá okénka pod stropem, v mírových dobách sloužící jako větrání, byla zatemněna černým papírem. Podlaha, kdysi betonová, byla vyložena cihlami.

První transport spal na holé zemi, později dostali slámu a slamníky. Vězni spali podél všech obvodových stěn, jak rostl jejich počet, postupně se zaplňovala i vnitřní část haly. Nakonec byly vybudovány patrové pryčny a prostor rozdělen ostnatým drátem na několik ubikací. Středem vedla od vstupních dveří šest metrů široká chodba. U dveří byla speciální ubikace se zvláště tvrdým režimem, určená pro kněze a Židy. Měla vyvýšenou podlahu, chodilo se do ní po žebříku a na dřevěné pryčně 4 x 4 m se tísnilo 20 až 30 osob.

Vpravo za hlavní branou stála obrovská zchátralá a rozpadající se tovární budova, kde vězni neměli přístup, neboť zde byla uskladněna cukrová řepa. Dvůr zaplňovaly stohy cihel, kusy železa a ztrouchnivělé desky na otop.

Vězni přijížděli v autobusech a automobilech. Do vyhlazovacích táborů je odvážely vlaky, přistavené před hlavní branou na bývalé škrobárenské železniční vlečce. Propuštěné vězně odvážely autobusy a nákladní automobily na gestapo v Těšíně či Katowicach. Transporty byly přijímány dosti brutálním způsobem, po odjezdu Heinricha Jöckla na dovolenou se šikana dozorců, co týden obměněných, zmírnila, neboť zjistili, že nejde o nebezpečné zločince, jak jim bylo sděleno, nýbrž o slušné lidi. Po příjezdu byl vždy transport postaven do pozoru ve dvouřadu čelem ke zdi a ponechán takto několik hodin. Stáli v předsíňce se strážní budkou, hlídané strážným se samopalem. První transport z 8.9.1939 stál bez jídla a pití od šestnácté hodiny do večera následujícího dne. Poté spali bez přikrytí na holé zemi s otevřenými vstupními dveřmi, kdy jim nebylo dovoleno promluvit mezi sebou jediného slova. Vedle strážnice byly dveře do haly. Z nich co chvíli vybíhali lidé a v pozoru se strážnému hlásili: "Bitte gehorsamst antreten zu dürfen". Ten odpověděl: "Hau ab"! Poté běželi do baráku s kuchyní, odkud se při návratu za běhu opět hlásili strážnému.

Den v táboře začínal budíčkem v pět hodin. Do sedmi byl tělocvik, poté snídaně a po ní nucená práce do dvanácti hodin, přerušená hodinovou pauzou na oběd. Práci zakončoval každodenní apel, předcházející večeři. Snídani tvořil krajíc černého chleba cca 10 dkg a půl litru hořké, černé "kávy" z žaludů. Na oběd dostávali vězni nejprve půl litru ubohé polévky, časem byla dávka zvýšena na litr a trošku se zlepšila její jakost. Na večeři po celodenní dřině jim zprvu musel ke krajíčku chleba a žaludové kávě vystačit drobet margarínu nebo marmelády, později dostávali kousíček klobásy, tlačenky nebo jelita.

V jihovýchodním rohu tábora byla dodnes dochovaná studna s ruční pumpou a u ní nádrž na 300 litrů vody. Tu každý den vězni naplnili třiceti vědry vody, sloužící poté pro každodenní omytí, prováděné po tělocviku před snídaní a nástupem na nucené práce. Vedle umyvárny stála kuchyň a záchody. Ty byly pouze na povolení a jen krátký vymezený čas.

V táboře byl značný nepořádek a špína. Šířily se blechy a vši. Z obavy o vlastní zdraví zařídilo vedení tábora trojí očkování. Proti choleře, břišnímu tyfu a úplavici. Prováděl je vojenský sanitář z Opavy jménem Armand Tesper, neboť o lékařské pomoci nebylo ani uvažováno. Po odjezdu Jöckla na říjnovou dovolenou zřídil jeho zástupce, Bruno Gebauer, Krankenrevier - ubikaci nemocných. Řídil ji mladý vikář z posledního transportu, jemuž asistoval profesor Gustaw Fierla z Orlové.

Ke konci října tábor navštěvovaly komise, provádějící segregaci vězňů dle národnosti. Jelikož neexistovala žádná evidence internovaných, tázali se na národnost přímo vězňů. Poláky a Čechy posílaly do jiných táborů, Slezany většinou propouštěli. Údajně při každé komisní návštěvě její členové šikanovali a bili bývalého poručíka československého četnictva Niemczyka z Orlové.

Neorganizovanost tábora se projevovala značným nepořádkem. Vězni z prvních transportů museli nejen uklidit a uspořádat dvůr, ale také vyčistit zahradu před správní budovou u jižní části ohradní zdi (směrem ke trati Opava - Krnov). Ta byla za léta nevyužívání bývalé fabriky zarostlá neprostupným křovím, rozbujelým z dávného osazení zahrady okrasnými keři. Pracovali bez nářadí a bez košile, aby je nezničili. Celý týden holýma rukama lámali křoví a vyrývali kořeny, tyto poté nosili na druhý konec tábora.

Občas byla vyslána tzv. komanda vězňů k práci na statcích v okolí. Ačkoliv je sedláci nijak nešetřili, vězni ochotně šli, neboť získali dvojí porce jídla a tabák nebo cigarety, které v táboře nebylo dovoleno kouřit. Pomáhali také při podzimní řepné kampani, zajišťujíc překládku cukrové řepy na nádraží ve Skrochovicích (autor uvádí Brumovice - pozn. překladatele). Jednoho dne strážci vytvořili pracovní četu, složenou převážně z Židů a kněží, jež v dešti odešla pěšky do cca 13 km vzdálené Opavy, kde byli zapřaženi do těžkého silničního válce a poháněni s ním po celou cestu při návratu do tábora. Tak vzniklo tzv. walckomando, pracující každý den na upěchovávání táborového dvora. V listopadu byly všechny práce zastaveny a na psychiku vězňů počal neblaze působit nový hrozivý nepřítel - nečinnost a nuda.

Podobně jako v jiných táborech, bylo i ve Skrochovicích s vězni zacházeno velmi krutě. Je potřeba zmínit, že dozorci byli různí. Někteří ještě v době předmnichovské vykonávali službu v československém četnictvu a chovali se vcelku humánně. Jiní zase týrání započali již při ranním cvičení, když při půl hodiny trvajících jednotlivých cvicích bez košile již vyčerpané cvičence, například zadýchané při běhu či brodění v bahně nebo nekonečných sedech-lezích, kopali, bili po zádech i hlavě. Dozorci opilci vždy večer, často v přítomnosti Heinricha Jöckla, provozovali šikanu, zvanou Bettübungen (cvičení v posteli). Vězni museli na rozkaz vyskakovat z pryčen, schovat se (blíže nespecifikováno - pozn. překladatele) a skákat zpět na pryčny, což se samozřejmě neobešlo bez kopání a bití ze strany dozorců. Nejvíce ran, kopanců a ponížení schytali vždy Židé a kněží.

V neděli před polednem byli svoláni vězni na dvůr a započala šikana Židů, zvaná čtení talmudu, v tomto pojetí novin či brožury s antisemitským obsahem, např. "Stürmer" či "Das schwartze Corps". Náhodně vybraný Žid musel z nich předčítat nejohyzdnější antisemitské články. Velmi oblíbená zábava dozorců bylo zhození libovolného Žida z pryčny na zem a přečtení mu odsouzení k trestu smrti. V případě pokusu o omluvu či úpěnlivé prosby o slitování následoval výstřel na postrašení. Oběť padala, aby po chvíli zjistila, že přeci jen žije.

Jiným druhem zábavy byl Zug - vlak. Postavili židovské vězně do řady. Každý s lichým číslem bral na ramena jiného s číslem sudým. Nošení byli spolu spojeni rameny, zatímco nosiči museli nošeným nos zasunout do zadku. Takto spojený vlak musel obíhat kolem haly. Pro bičování vězňů používali dozorci kozu, zvanou Barbara. Oběť dostala několik desítek ran, které si musela sama nahlas počítat. Často ztratila vědomí před dokončením počtů. Franciszek Polok, provozovatel zámečnictví v Karvinné - Solci, vypovídá o tom, jak skončil na Barbaře. Hned po příjezdu do tábora si jej vybrali dva mladí dozorci a po ujištění, že je dělník, jej odvedli do dílny, kde dostal mnoho ran. Pamatoval si 44, pak se probudil politý vodou na zemi. Po celou dobu pobytu měl celá záda pokryta hnisavými ránami.

Následkem podvýživy, těžké práce, týrání a testování různých způsobů popravy ve skrochovickém táboře zemřelo třináct osob, uvedených v následujícím přehledu, zaslaném opavským gestapem skrochovickému starostovi jako "Výkaz vězňů, zemřelých v koncentračním táboře" (Verzeichnis der im Gefangenlager verstorbenen Häftlinge). Příčiny úmrtí jsou smyšleny, případně nejsou uvedeny okolnosti, smrti předcházející.

Pořadí smrti	Příjmení a jméno	Datum a místo narození	Kdy a odkud přibyl do tábora	Datum smrti	Příčina smrti
01	Sutter Jerzy	19.3.1875, Dzięgielów	16.9.1939, Cieszyn	19.9.1939	zastřelen průvodci
02	Windholz Aleksander	19.4.1874, Bilnia	16.9.1839, Cieszyn	19.9.1939	srdeční záchvat
03	Wyżgoł Michał	24.2.1888, Miechowice	11.10.1939, Katowice	18.10.1939	krvácení do mozku
04	Żabiński Jan	8.9.1900, Głębowiec	16.10.1939, Bielsko	20.10.1939	tuberkulóza
05	Zander Jan	22.6.1894, Kanice	16.10.1939, Bielsko	21.10.1939	srdeční slabost
06	Sekuła August	5.8.1901, Lędziny	18.9.1939, Katowice	28.10.1939	zastřelen při vloupání
07	Żurowski Józef	6.12.1922, Bielsko	16.10.1939, Bielsko	28.10.1939	srdeční slabost
08	Stachow Józef	1.12.1922, Stare Bielsko	16.10.1939, Katowice	1.11.1939	tyfus
09	Goldstoff Jesuar Gerszel	3.5.1889, Kraków	3.10.1939, Kraków	6.11.1939	pominutí smyslů, srdeční slabost
10	Pilarz Jan	19.12.1909, Szczyrk	16.10.1939, Bielsko	7.11.1939	otrava krve
11	Liebmann Dawid	2.8.1892, ?	16.10.1939, ?	8.11.1939	zápal plic
12	Mrozik Jan	13.5.1893, Pruchna	16.10.1939, Bielsko	3.12.1939	zápal plic, srdeční slabost
13	Zemanek Ludwik	13.7.1889, Bielsko-Biała	16.10.1939, Bielsko	10.12.1939	vodnatelnost

Jak vidno, uváděné příčiny smrti se nelišily od ostatních koncentračních táborů. Doopravdy však za smrt lidí mohl hlad, fyzické týrání a zastřelení.

Likvidace tábora započala koncem listopadu. 1.12.1939 odjel transport 124 vězňů do Sachsenhausenu, 19 bylo převezeno na gestapo v Těšíně a propuštěno na svobodu. V táboře zůstala část dozorců, vězenkyně, pracující v kuchyni a několik starších vězňů, neschopných transportu. Posledním transportem ve dnech 8. až 10.12.1939 byly do opavské věznice převezeny zbývající vězenkyně.

Na jaře roku 1940 jsou v táboře internováni váleční zajatci - vojáci bývalé polské armády ukrajinské národnosti. Dozorčí službu začal vykonávat Wehrmacht. Po roce Ukrajince vystřídali angličtí váleční zajatci. Angličané i Ukrajinci pracovali na regulaci řeky Opavy, ukončené v roce 1943. Poté byli Angličané převezeni do zajateckého tábora v Lamsdorfu.

V červenci 1943 zde ředitelství Německých Říšských Drah (DR - Deutsche Reichsbahn) zřídilo sklad materiálu, kde pracovali Poláci.

Na základě dokumentů, doznání Heinricha Jöckla a jiných svědků byl sestaven soupis zavražděných ve skrochovickém táboře, jakož i místo jejich pohřbení. Exhumace mrtvol, provedená 14.5.1946, potvrdila, že vězni byli před smrtí týráni. U některých bylo zjištěno ukopání, zlomení žeber či pohřbení zaživa. U exhumace byli přítomni: Dr. Charvát, vyšetřující soudce okresního soudu v Opavě, zapisovatel Hill, soudní znalci Dr. Otto Hauptfleisch, lékař z Holasovic a Dr. Jan Krejčiřík, lékař a od roku 1947 primář patologie nemocnice v Opavě, svědci Otto Valik a Wilhelm Hofman. Přítomna byla rovněž delegátka Polského Červeného Kříže (Polski Czerwony Krzyż) z Polské Repatriační Komise v Praze, Teresa Klos. Ostatky zavražděných byly převezeny na hřbitov ve Skrochovicích a tam pohřbeny. V roce 1967 byl na společném hrobě instalován skromný pamětní pomník - tabule se jmény obětí německého fašismu.

Překlad z polštiny: http://jmjm.cz dne 10.2.2012
Uvedený text výše je volným překladem článku Wilhelma Goduly Obóz koncentracyjny w Skrochowicach z knihy Pamiętniki Cieszyńskie, Warszawa 1972.

Henryka Wolna, Przed Oświęcimiem były Skrochowice (Tak przygotowywano się do zbrodni ludobójstwa), Słowo Powszechne, Warszawa 22.4.1982
Před Osvětimí byly Skrochovice (Tak připravovali zločin genocidy), překlad z polštiny: http://jmjm.cz dne 10.3.2013

Ty materiály jsem nalezla ve školní Síni paměti i tradice národa na Střední Zemědělské Škole v Hlubčicích (Państwowe Technikum Rolnicze w Głubczycach). Obsahovaly mimo jiné historii vzniku sběrného tábora ve Skrochovicích na Opavském Slezsku, informace o vězněných, jejich životě, o policejním personálu tábora, a také opisy více protokolů, vyhotovených v roce 1946 v Malé Pevnosti v Terezíně při přípravě procesu s jejím nacistickým velitelem Heinrichem Jöcklem. V aktech byl také seznam třinácti Poláků - prvých obětí tábora a protokol Exhumační komise ze 14.5.1946.

Tranzitní koncentrační tábor ve Skrochovicích byl založen v československém pohraničí, obsazeném Hitlerem. Ze sebraných informací vyplývá, že tábor měl funkci jakéhosi polygonu, z jehož organizačních zkušeností čerpaly poté v mnohem větším rozsahu takové hitlerovské koncentrační tábory, jako Gusen, Ravensbrück, Mauthausen či Oświęcim. Fakt existence tábora ve Skrochovicích odhalilo vyšetřování v době procesu s bývalým velitelem Malé Pevnosti v Terezíně, Heinrichem Jöcklem, který byl dříve velitelem tábora ve Skrochovicích.

Tábor byl hlavně určen pro Poláky, aktivní společensky, kulturně a vlastenecky, z Horního Slezska, Těšínského Slezska a z Bielska. Byli v něm vězněni mimo jiných spisovatel Gustaw Morcinek, umělecký malíř Gustaw Fierla, kněz Leopold Biłko, Henryk Lasztówka, polští kněží, učitelé, studenti i žáci gymnázií.

V prvých dnech existence tábora v něm přebývalo asi 80 vězňů, ke konci existence již okolo 700. Z dokumentů se zachoval úplný seznam jeho prvních 13 obětí. Byli to Poláci ve věku od 17 do 67 let: Sutter Jerzy, Windholz Szymon, Wyżgoł Aleksander, Żabiński Michał, Zander Jan, Sekuła August, Żurowski Józef, Stachow Józef, Goldstoff Jesuar Gerszel, Pilarz Jan, Liebmann Dawid, Mrozik Jan, Zemanek Ludwik.

20. 5. 1946 Němec Josef Benisch, noční strážce z cukrovaru, přiznal před vyšetřovací komisí v Litoměřicích:
"Na podzim roku 1939, hned po vypuknutí války s Polskem, byl založen ve starém cukrovaru ve Skrochovicích v okrese Opava opavským gestapem tábor. (...) Velitelem tábora byl Heinrich Jöckel. Stráž tvořili členové Schutzpolizei z Opavy v počtu 30 osob. Stráž byla co týden měněna. Pokaždé, když přivezli do tábora nové vězně, strážníci se postavili s holemi u vchodu a na přivítání jimi bili nově příchozí. Velitele tábora Jöckla jsem znal dobře. Byl jedním z nejbrutálnějších důstojníků v táboře. Vždy byl osobně účasten bití vězňů při jejich příchodu do tábora. (...)
Vím, že v táboře určitě zemřelo 13 polských občanů, poněvadž znám místo, kde byli pochováni. Kolik zahynulo vězňů v čase existence tábora od září do prosince 1939, těžko mohu říci."

Bývalý velitel tranzitního koncentračního tábora ve Skrochovicích i Malé Pevnosti v Terezíně uvedl před vyšetřovací komisí v Litoměřicích:
"Jmenuji se Heinrich Jöckel. Ve Skrochovicích jsem službu vykonával od 15.9. do konce listopadu roku 1939. S koncem listopadu začala likvidace tábora, která trvala do poloviny prosince 1939. Rozkazy jsem tehdy již nevydával, vydávala je státní tajná policie i její zástupce Willi Hensen, bydlící v táboře.
Za dobu celé mé služby zahynulo 13 uvězněných z důvodu chorob či pro pokusy útěku. Myslím, že jako velitel jsem se k vězňům choval slušně. (...) Nemůžu si vzpomenout ani na jediné jméno zemřelých či zastřelených osob. "

Svědectví Jöckla charakterizuje drzost, nervozitu, pokrytectví i celkovou "amnézii". Ona "amnézie" byla v jeho případě natolik pokročilá, že již v první etapě vyšetřování vůbec si "nevzpomínal", že by kdy vykonával funkci velitele v tranzitním táboře.

O tom, jaký opravdu byl charakter skrochovického tábora i jakou roli odehrál Jöckel w ponuré historii genocidy v masových táborech smrti, svědčí poslední z dokumentů - prokol Exhumační komise. Čtení to skandální a určené pro lidi s pevnými nervy. Nepotřebuje jediného slova komentáře.

Do očí bijící rozpor s tím, co předkládá protokol, jsou poznačené na seznamu prvých 13 obětí tábora příčiny jejich úmrtí: zápal plic, srdeční infarkt, úplavice, břišní tyfus. Zde jsou fragmenty onoho protokolu:
"Exhumační komise nepotvrzuje přesnou příčinu smrti Ludwika Zemanka, potvrzuje však, že horní část ostatků ve výšce krku a pevné části hrudního koše byly opakovaně ovinuty měděným drátem 1 mm hrubým, opatřeným gumovou izolací.
Co se týče ostatků Jana Mrozika, komise potvrdila, že smrt nastala při udušení. Ostatky byly okolo hrudního koše ovinuty větší vrstvou technického plátna. (...)
Na ostatcích Jerzego Suttera potvrzeno zlomení žeber a zjištěno, že smrt nastala při pošlapání.
Ostatky Szymona Windholza i jejich uložení svědčí, že pochovaný byl člověk živý nebo umírající, který se snažil zbytkem sil zády pozvednout nahromaděnou zeminu.
Na ostatcích Michała Żabińskiego potvrzena násilím zlomená nosní kost, podobné zranění potvrzeno na ostatcích Augusta Sekuły, který byl pochovaný v černém oděvu, pravděpodobně v sutaně duchovního. Po vyzvednutí ostatků Sekuły nalezena v pravé lopatce střelná rána, procházející zpředu nazad s hvězdicovitými lamely kostí.
Z ostatků Jana Pilarza komise potvrdila usmrcení stětím.
Ostatky Dawida Liebmanna byly pochovány s oddělenou hlavou, což - jako v případě Jana Pilarza - svědčí, že byl také sťat. "

Ušetřme čitatele dalšího děsivého čtení. Vyplývá z něj jednoznačně jediné: tábor ve Skrochovicích byl zcela jistě táborem o charakteru "experimentálním", ve které byly zkoušeny všechny možné nejukrutnější typy smrti.
Dnes o hroby oněch 13 Poláků - obětí vražedných "experimentů" - pečují polští skauté. Historie jednoho z prvých tranzitních koncentračních táborů již byla zdokumentována v několika publikacích. Nicméně ještě nyní, v dalším Měsící Národní Paměti, připomínáme fakt, že byl i takový tábor. Malý, "experimentální" tábor, ve kterém byly cestou děsivých zkoušek připraveny stupně masového vraždění, praktikované později v "továrnách smrti", takových jako Oświęcim, Mauthausen, Oranienburg, Gusen, Ravensbrück, Majdanek ... (či v současnosti Guantánamo - poznámka překladatele).

HENRYKA WOLNA

Překlad z polštiny: http://jmjm.cz dne 10.3.2013
Uvedený text výše je volným překladem článku Henryky Wolne Przed Oświęcimiem były Skrochowice (Tak przygotowywano się do zbrodni ludobójstwa) z celopolského deníku Słowo Powszechne, vydaného ve Warszawie dne 22.4.1982.

Jan Rusnok, Morcinek w Skrochowicach, Kalendarz Beskidzki '83, Bielsko - Biała 1983, s.69-73
Morčinek ve Skrochovicích, překlad z polštiny: http://jmjm.cz dne 10.4.2013

Fotografie z německých táborů smrti a vězení, zvláště ty nepořízené hitlerovci, jsou raritou. Zde publikovaná fotografie má navíc hodnotu dokumentu tím více, že je na ní zachycena podobenka Gustawa Mocinka. Stojí za bližší seznámení se samotnou fotografií i s ní svázanými lidmi.

Snímek přestavuje malinko pózující skupinu lidí, zaměstnaných stolařskými pracemi, se stojícím dozorcem na boku. Pořídil jej ve sběrném táboře ve Skrochovicích pravděpodobně Jan Toman, který přijel do tábora navštívit bratra Fraciszka, učitele. Gustaw Morcinek předal ji později spoluvězni Antoniemu Waleczkowi z Mostů u Jablunkova, aby ji po propuštění na svobodu poslal některému z příbuzných, nepochybně sestře Terezce. Událo se tak při likvidaci skrochovického tábora v polovině prosince 1939, kdy jeho vězňové byli posíláni do koncentračních táborů, hlavně do Sachsenhausenu. Na místě zůstalo pouze několik vězňů, nemocných svrabem, což vylučovalo jejich přijetí do normálního koncentračního tábora. Měli za úkol zlikvidovat ten ponurý mikrolágr, za což jim slíbili svobodu.

Zatím, po vyklizení prostor bývalého cukrovaru, ve kterém tábor sídlil, zasvrabené vězně převezli do vězení w Cieszynie, kde je léčili a poté vyslali do táborů smrti. Waleczek zatím nemohl splnit prosbu spisovatele, kterého poznal v táboře. Měl stejně příležitost povědět to Morcinkowi osobně v táboře Oranienburg, kam byl převezen po vyléčení svrabu v Cieszynie. Spisovatel poté vypadal velmi zle. Byl už takzvaným muslimem, fungujícím zbytkem sil. Zakrátko jej převezli do Dachau, kde trošku ožil a vytrval do konce války. Náš znamenitý pedagog i dokumentarista mučednictví zaolžanského lidu za okupace, profesor Karol Polak, vídával jej tam v roli tak zvaného Kartoffelschölera (škrabače brambor - pozn. překladatele), čili trošku privilegované.

Zatím fotografie, zašitá za podšívkou obleku, přečkala v táborových skladech celou válku. Kvůli prožitých vězeňských a táborových útrap Waleczek navíc na ní zapomněl. Objevil ji za nějakou dobu a uschoval na památku.

Tolik o osudu samotného obrázku. Nyní následuje několik konkrétnějších vysvětlení. Nejprve o táboře ve Skrochovicích, který, s přihlédnutím na nevelké rozměry a pouze tříměsiční období existence, je málo známý širšímu celku. Vybudován byl před napadením Polska hitlerovci. Byli tam zavřeni váleční zajatci a ponejvíce rukojmí z řad civilistů.

25.8.1939 povolali okolo stovky sudetských Němců do kasáren policejního pluku v Opavě - Kateřinkách, kde byli školeni do dozorčí služby. Zároveň vyslali do nečinné továrny v nedalekých Skrochovicích (zpočátku cukrovaru, poté výrobny bramborových lupínků) 25 příslušníků pomocné policie, společně s trojicí dobrovolníků z Schutzpolizei, s úkolem přizpůsobit starý průmyslový objekt na vězení. Prvé vězně přivezli do tábora již 16. září. Do dne jeho likvidace, tzn. do 15. prosince 1939, prošlo táborem 700 vězňů. Byli to pravděpodobně většinou Poláci ze Slezska, hlavně Těšínského. Mezi nimi známí zaolžanští patrioti. Vedle již vzpomínaného Gustawa Morcinka tam byl Augustyn Łukosz, čelný představitel sociální demokracie, Karol Toman, prominentní představitel (spotřebního - pozn. překladatele) družstva (bratr Franciszka a Jana), profesoři orlovského gymnázia Gustaw Fierla a Józef Dadok, dámy Kynastowá a Olszakowá z Karvinné... Jedním z prvých skrochovických vězňů byl pravděpodobně nejmladší Gabriel Palowski. Tehdy osmnáctiletý básník a publicista z Třince, který takto popsal svoje seznámení s tím ponurým místem:

"... Krátce po projetí Opavy jsme shlédli tabuli s nápisem Skrochovice. Kolona zastavila před jakousi starou továrnou, na nádvoří plném hromad starého haraburdí. Tam již nás čekala velká skupina Němců v tmavých uniformách Hilfpolizei.

Němci nás obklopili velkým kolem a začali honit po nádvoří, bijíc nemilosrdně obušky i holemi. Zbitá masa vězňů po sobě vzájemně šlapala. Zahnali nás směrem k úzkým dveřím staré továrny. Bijící dozorci nás poháněli před sebou tak usilovně, že vězni místo toho, aby šli vpravo směrem temné chodby, tlačili se před sebou rovně na stěnu, kterou svým náporem zbořili. V nastálé panice se zle potlouklo několik osob. Mezi jinými také bývalý vlastník autobusové společnosti v Cieszynie, Jan Molin.

Když nás vehnali do temného sálu jakési haly, začali nás ustavovat do zástupů, znovu za pomoci obušků a holí.

Vzpomínám, jak na mě zvolal strážník, abych se chránil a udeřil obuškem plnou silou do mé hlavy, potom silně udeřil po uchu z druhé strany, až hlava odletěla opačným směrem. Neuvěřitelné, jak strašně mohou opuchnout lidské uši.

Po tomto zážitku jsme museli vyprázdnit kapsy. Následně začalo stříhání vlasů ... Místnost, kde probíhalo stříhání, byla oddělena od značně větší, delší, temné tovární haly pultem, na které stál samopalník a vedle něj dozorci.

Za pultem bylo v soumraku vidět podél stěn řady klecí z ostnatého drátu, slabě osvětlených mdlými žárovkami. V klecích jako lebky mrtvol bělaly se ostříhané hlavy vězňů, ležících stále na podlaze a dívajících se na nás lhostejnýma očima. V prvém momentě se mi zdálo, že to jsou mrtvoly ...

Spolu s dalšími mě vsadili do klece, sousedící s ubikací žen. Oddělovala nás pouze síť z ostnatého drátu, na kterou stydlivé ženy pověsily jakousi starou zástěru ..."

Na brutální zacházení s vězni vzpomínají také jiní obyvatelé skrochovické temnice. Docent Waleczek vypověděl, jak navzájem počítali krvavé pruhy na zádech, stopy po skopčáckém biči. Říkal, že nejhůře bylo, když některý ze slabších vězňů upadl v době "rozcvičky" na prostranství či chodbě. Hned nastala zácpa z lidských těl a ty, co byli na vnější straně chumlu, dozorci strašlivě bili. Přes tucet osob bylo zabito. Potom označili, kde se budou kopat hroby ...

Útrapy vězňů dotvářely ubytovací podmínky. Hlad, zima (tábor nebyl temperovaný a důvodem jeho likvidace byla nemožnost vytápět táborové ubikace), přežívání ve dne i v noci na holém betoně, zejména těžké pro mnoho zraněných surovými dozorci, vši a díky nim vyvolaný svrab, byly rozhodně děsnou noční můrou pro lidi zde vězněné.

Na fotografii nejsou tyto ukrutnosti patrné. Vězňové se dokonce trochu usmívají do objektivu. Docent Waleczek si připomíná pouze jedno jméno muže, stojícího nejblíže za Morcinkem - Golasowski z Třince, a o druhém zprava vzpomíná pouze, že byl z Hrádku. Vyfotografovaní vězňové představovali skupinu řemeslníků, starajících se o údržbu tábora. Jako mírně privilegovaní vzali k sobě Morcinka, aby mu usnadnili přežívání.

Autorem fotografie byl podle Waleczkovy zprávy vedoucí restaurace z Cieszyna jménem Toman, který přišel navštívit bratra Franciszka. Učitel F. Toman měl dva bratry, oba byli vedoucími restaurací v Cieszynie. Jan vedl hotel Pod Jeleniem a Karol Hotel Polonia v Cieszynie Zachodnim, dnes Piast v Českém Těšíně. Karol jednak, dle zprávy syna Edwarda, nefotografoval, za druhé byl již v té době uvězněn a sám přešel přes skrochovický tábor jako jeden z prvních. Posléze přebýval v koncentračních táborech Rawicz, Oranienburg, Buchenwald a Mauthausen - Gusen, kde 27.4.1940 zahynul.

Autora obrázku, Jana Tomana, krátce potom uvěznili. Zahynul v Dachau 25.4.1942. Předtím se mu zřejmě podařilo podplatit skrochovické dozorce, možná i samotného představeného tábora, polizeimeistera Heinricha Jöckela, aby se mohl vidět s bratrem a dokonce fotit na území tábora. Umožnilo mu to nepochybně poskytnutí žádaných "energetických nápojů", často používaných jako záruka při takových dohodách.

Nejzajímavější osobou na publikované fotografii je po Morcinkovi Antoni Waleczek. Pochází z patriotické gorolské rodiny z Mostů u Jablunkova. Uvězněný 1.10.1939 spolu s dvanácti obyvateli vsi v Jablunkovském průsmyku, jediný z oné nešťastné třináctky přežil okupaci.

Hitlerovci zvláště ukrutně potrestali celou jeho rodinu. Manžela nejstarší sestry Marie, Jana Martynka, oběsili v době masové popravy 24 Poláků, 20. března 1942, v Cieszynie pod Wałką. Manžel další sestry Aloizji, Zygmunt Zawadzki, padl v Zářijové Kampani 1939. Ona se zase vrátila ze zářiového toulání strašlivě osamocená. Nejen bez muže, ale i bez dítěte, které se mělo teprve narodit ... Jiného švagra, tehdy ještě namluvené nejmladší ze čtyřech Waleczkoven z Płoniawy, Jadwigi, známého zaolžanského literáta Gustawa Przeczka, věznili přes celou válku v Mauthausen - Gusen. Otec Paweł Waleczek, železničář, byl okupanty zabit jaksi nepřímo. Zemřel sic smrtí přirozenou, leč způsobenou stresy z prožitků svých dětí.

Po válce Antoni Waleczek ukončil, za půjčené peníze, přírodovědná studia na univerzitě v Brně a v roce 1949 začal pracovat na Vysoké Škole Baňské v Ostravě, obdobě Akademii Górniczo-Hutniczej v Krakówie. V roce 1950 získal doktorský titul a postupně, díky vrozeným schopnostem a hlavně ohromné píli, stával se znamenitým pedagogem petrografie a mineralogie. Byl proděkanem a prorektorem ostravské školy. Často cestoval za výukou do zahraničí. Krom jiných více než rok ve Vietnamu analyzoval a dokumentoval tamnější naleziště surovin a po čtyři semestry přednášel na Kubě na univerzitě v Santiago de Cuba.

Vyučovací putování usnadnila mu znalost mnoha jazyků: francouzského, anglického, německého, italského, španělského ... jsoucí efektem především benediktínské pracovitosti našeho čelního zaolžanského intelektuála.

Překlad z polštiny: http://jmjm.cz dne 6.4.2013
Uvedený text výše je volným překladem článku Jana Rusnoka Morcinek w Skrochowicach z Kalendarza Beskidzkiego '83, vydaného v Bielsko - Białej v roce 1983.

Všechna známá využití objektů

Prvotním využitím byl cukrovar. Kdy přesně byl založen a postaven, se nám prozatím zjistit nepodařilo. Uzavřen byl roku 1926, neboť cukrovar, založený v nedalekých Vávrovicích v roce 1869, byl ihned po první světové válce modernizován z důvodu zvýšení výrobní kapacity a snížení výrobních nákladů a následně s nimi i ceny cukru, tudiž se již provoz skrochovického cukrovaru nevyplatil.

Po zrušení cukrovarské výroby zde byla škrobárna, výrobna bramborových lupínků, sklady cukrové řepy a dílny. Personál tvořila jedna úřednice, několik dělníků, denní a noční hlídač.

Od srpna do září 1939 probíhala adaptace správní budovy a sušírny na koncentrační tábor, který zde byl až do prosince 1939. Podíleli se na ní také zaměstnanci cukrovaru.

Od jara 1940 do léta 1943 je tábor změněn na zajatecký. Nejdříve zde byli Ukrajinci, poté Angličané. Zajatci pracovali na regulaci řeky Opavy.

V červenci 1943 zde ředitelství Německých Říšských drah (DR - Deutsche Reichsbahn) zřídilo sklad materiálu, kde pracovali Poláci.

Železniční skladiště DR po válce využívaly ČSD. Po roce 1955 byly demolovány všechny objekty mimo hlavní budovu a zrušena původní železniční vlečka z opavského zhlaví stanice Skrochovice. Hlavní budova nese stavební úpravy zhruba ze druhé poloviny šedesátých let, ze kdy také pochází ocelová hala u západní ohradní zdi, garáže a hasičárna. Třípatrové skladiště s železobetonovými stropy, zřízené v místě vězeňské haly, spojuje nákladní výtah. Ohradní zeď z betonových panelů pochází z doby adaptace před rokem 1970. Někdy v šedesátých letech byla také náhradou za snesenou zřízena nová železniční vlečka z krnovského zhlaví stanice, vedoucí k nákladové rampě před sklady. Minimálně využité skladiště bylo v roce 2001 odstaveno z provozu a od 8.12.2003 areál spravovala SDC Ostrava, která jej nevyužívala. Pronájem se nepodařilo zajistit, a tak bylo vše dáno za 7 300 000 dne 22.6.2006 a 28.11.2006 do veřejné dražby, kdy nebyl udělen příklep.

Nitka se posléze ztrácí.

Kolem roku 2010 areál již vlastnila kovovýroba Bonap-ICCZ z Hnojníka.

Kolem roku 2011 jej prodala nynějšímu majiteli, jímž je společnost Opareal z Oldřišova.

Opareal (dle vloženého podílu jednoho ze společníků Opareal ke dni 8.9.2011 usuzujeme, že konečná prodejní cena činila zřejmě 18 882 000 Kč), provádí celkovou obnovu areálu, zřejmě se záměrem vybudování něčeho podobného, jako mělo být logistické centrum a distribuční sklad společnosti Agrobio Opava v Oldřišově. Pokud se záměr společnosti Opareal povede dotáhnout do zdárného konce, vznikne pár dalších pracovních míst, rozšiřujících nabídku pracovních příležitostí v celoevropsky uměle vyvolané krizi.

Použité prameny